Bloudí, neznajíce Písem

Na této stránce budu poukazovat na trapné pokusy duchovních, kteří na internetu obhajují trojiční nauku:

1) Důležité biblické učení (Relevant Bible Teaching)

„Duch svatý je také Bůh. Písmo učí, že Duch svatý přebývá v každém věřícím. Všechny tři božské osoby přebývají ve věřících. To je úžasná pravda, že v nás přebývá stvořitel světa.“ (www.relevantbibleteaching.com/site/cpage.asp?cpage_id=140002682&sec_id=140001239)

Poněvadž autoři těchto vět čtou Písmo přes „trojiční brýle“, vůbec nechápou smysl Písem. a) Ef.3,17: “… aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích…“ Když Pán Ježíš řekl, že „kdo Mu otevře dvéře srdce, bude s Ním večeřet…“ – Zj.3,20 -, pak to jistě nemyslel hmotně, materialisticky, jak to mnozí špatně pochopili. Ve II.Par.2,5 čteme, že „Boha JHVH nemohou pojmout nebesa, ani nebesa nebes…“, natož chrám z kamene.

b) Podle Jan 14,23 si „učiní v nás příbytek Otec i Syn“, což je opět vyjádřeno duchovním obrazem, ne doslovně hmotně. Kdo tuto základní duchovní pravdu nepochopil, musí znovu opakovat „základy učení“ a ne poučovat na internetu druhé o trojici.

c) II.Kor.5,6: „…neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána.“ Takže žádný materialismus, všechno je z víry. Štěpán viděl Pána „stojícího na pravici Otce“, ale vírou přebýval v srdcích věřících.

Závěrem autoři napsali: „Otec je nejvyšší autoritou, Syn vykonává vůli Otce a Duch svatý mluví pouze to, co má. Taková je struktura autority.“

Podle kréda Athanasiova by byli prokleti, poněvadž učí o podřízenosti v trojici.


2) Rev. Stanley L.Derickson Ph.D.

„Někteří teologové se rozčilují, když hovořím o podřízenosti nebo rozdílných službách v Bohu, ale Písmo to jasně potvrzuje. Bůh poslal Krista, Syn naplňuje Boží plán, Otec je hlavou Krista, je Kristu Otcem.“ (Trinity Seminary, Newburgh, IN., WITHIN THE GODHEAD THERE IS A SUBORDINATION, 1992) Také tento baptistický kazatel by byl odsouzen za učení o podřízenosti, ačkoli se správně odvolává na Písmo. Není na čase, bratři, prohlásit zmatené Athanasiovo krédo za nesmysl?


3) „Učitel“ Ken Collins

Vysvětluje trojiční nauku takto:

- je osobou Ken Collins

- řídí firmu Talent Ltd (= s.r.o.)

- řídí akciovou společnost (Inc)

Takto je prý ve třech „funkcích“, ale je stále jednou „osobou.“ Stejně je tomu i s trojicí. To prý ukazuje, že není těžké porozumět trojiční nauce.

Učitel Collins však zapomněl vysvětlit, že nemůže být sám sobě podřízen, že firma není totožná s „osobou“, že trojiční krédo nehovoří o funkcích, nýbrž o „osobách.“ Učení o „funkcích“ je učení modalistů, které církev trojiční proklíná.


4) R. A. Finlayson

„Podle Písem jsou tři osoby neoddělitelné, vzájemně závislé a věčně sjednocené v jedno božské bytí. Trojiční nauka tvrdí, že je jeden Bůh, který je jedné podstaty, ale ve třech osobnostech. To neznamená, že tři nezávislí tvoří jednoho Boha, nýbrž tři osoby souvěčné, sobě rovné, neoddělitelné, na sobě závislé a věčně sjednocené v jedno božské bytí.

Trojiční nauka sice není jasně vyjadřena v Bibli, je však naznačena. Tři božské osoby jsou stejné podstaty, ale odlišné existence, popisující Boha jako tři mody, způsoby nebo kvality tří osob. Mod existence neznamená jednoho Boha, jednajícího třemi způsoby, ale jedno božské bytí, existující ve třech odlišných osobách jedné podstaty.

To nejsou tři jednotlivci jako u osobních individualit, ale jedno božské bytí, jednající a myslící jako jedno bytí v trojdílné osobnosti. Naším omezeným intelektem to nemůžeme pochopit, ale je to nauka Písem. V Bohu nejsou tři individuality(jednotlivci), nýbrž tři odlišné osoby jedné Boží podstaty.“ (“Trinity,” The New Bible Dictionary, Eerdmans, R.A.Finlayson je profesorem na The Campbell Morgan Memorial Bible v Londýně)

Kdyby takové žvanění mělo být jádrem křesťanství, pak zlatý judaismus!


5) The New Bible Dictionary

„Ve vztazích mezi osobami jsou poznatelné rozdíly.“

a) Jednota v různosti

Boží podstata existuje ve třech modech nebo formách, ale osoba není přesný výraz, poněvadž ukazuje na samostatné racionální a morální individuality. V Bohu však nejsou tři individuality, ale tři osobnostní odlišnosti (personal self-distinctions)v jedné božské podstatě. Navíc osobnost naznačuje nezávislou vůli, činy a pocity, vedoucí k chování příslušné osoby. To nelze říci o trojici. Každá osoba je sebe-vědomá, sebe-řídící a přesto nikdy nejedná nezávisle nebo v opozici. Bůh je sice sám trojdílným centrem života, nikoli však rozštěpeným do tří center. Je jeden v podstatě, osobnosti a vůli. Říkáme-li, že Bůh je trojicí v jednotě, myslíme tím jednotu v různosti, a že různost se projevuje v osobách, v charakteristice a v jednáních.

b) Rozmanitost v jednáních Je zřejmé, že existuje jistý stupeň podřízenosti (ve vztahu, ne v přirozenosti). Otec je první, Syn druhý, Duch svatý třetí. Otec dělá skrze Syna přes Ducha. Pán řekl: „Otec je větší než já.“ Ani tito autoři Nového biblického slovníku by neunikli církevní klatbě. Nevysvětlili, jak může Syn konat vůli Otce, jestliže mají „všichni tři“ jen jednu vůli. Zmatek a chaos!


6) Dr. Van Lees:

“Trojice není aritmetický paradox, neučí, že jeden se rovná třem. Předkládá nauku, že je jeden Bůh, že Otec je Bůh, Syn je Bůh i Duch svatý je Bůh, všichni tři jsou sebe-vědomé bytosti. Není přesné tvrdit, že Nový zákon je trinitární a Starý zákon monoteistický. Trojiční nauka je obsažena i ve Starém zákoně, jenže v náznacích, ne zjevně. Anděl Hospodinův je tam silným náznakem trojice. Hovoří a jedná jako by byl sám Bůh, ale rozlišuje sebe sama od Hospodina.“ (Covenant of Grace Church, the Doctrine of the Trinity)

Je smutné, když bratr doktor nechápe, že Anděl JHVH je s JHVH totožný, jde o jednu a tutéž duchovní bytost, o Boha Izraele.


7) Jedno upřímné doznání

„Dobrý den, jak byste mi prosím jednoduše vysvětlil a popsal bytost Ducha svatého. Nějak nemůžu porozumět té tzv. "trojici". Děkuji.“

ThDr. Michael Slavík Mons : „Přiznám se, že ani já Trojici nerozumím. Říkáme, že je to tajemství nikoliv proto, že bychom se chtěli vymlouvat, ale přesahuje to naše intelektuální schopnosti. Můžeme to však na určitých obrazech přiblížit. Ducha svatého vnímám jako proudící lásku mezi Otcem a Synem. V lidském životě to lze zobrazit, jako když muž miluje ženu a žena miluje muže a jejich láska dostává podobu nové osoby dítěte.

V prostředí jedné lásky žijí tři osoby.“ (Odpovězeno: 27.05.2004 16:37)
http://www.vira.cz/rozhovory/rozhovor.php?sel_rozhovor=13&order=DESC


Ani tento upřímný katolický doktor teologie by podle Athanasiova kréda nemohl být spasen. Opakuje sice Augustinovo pochopení Ducha svatého jako „lásku“ mezi Otcem a Synem, ale má to hodně daleko do „rovnosti tří osob.“ Dítě musí dorůst rodiče a nikdy nepřestane být ve stavu podřízenosti.


8) Zmatek bratra doktora teologie

Otče, proč prosíme "Přijď Duchu Svatý", když nám byl dán ve křtu a zvlášť ve svátosti biřmování? ThDr. Michael Slavík, Mons.: „Je pravda, že Duch je nám dán v těchto svátostech, ale Duch svatý se v životě člověka nedává jen jednou či dvakrát, ale vždy znovu a znovu, když o to prosíme a když to potřebujeme. Apoštolové byli také již naplněni Duchem svatým (srov. Sk 2 kap.) a přesto se znovu modlí a jsou tímto Duchem naplněni opětovně (srov. Sk 4,31). Mohl bych uvést i další místa. (Odpovězeno: 27.05.2004 17:41)

Odpověď je chybná teologicky i textově:

Mat.12,34: „…čím srdce přetéká, to ústa mluví.“

Lk.4,28: „Když to slyšeli, byli všichni v synagóze naplněni hněvem.“ = evplh,sqhsan

Lk.5,26: „…Všechny zachvátil úžas…Byli naplněni bázní.“ = evplh,sqhsan

Sk.2,4: „… všichni byli naplněni Duchem svatým…“ = evplh,sqhsan

Sk.4,31: “…a všichni byli naplněni Duchem svatým.” = evplh,sqhsan

Sk.5,17: “…velekněz a jeho stoupenci…byli naplněni závistí.” = evplh,sqhsan

a) Není pravda, jak se bratr doktor domnívá, že by byli apoštolé naplňováni Duchem opětovně. Lukáš popsal jen konečný stav po modlitbě, ne opětovný proces „naplňování.“ Podle trojiční nauky je Duch svatý „třetí osobou“, ale osobu nelze „dělit“. Osoba nemůže být někde „napůl“, pak zase „na 100%“ a opět „na 75%“.

Jer.13,12: „Protož rci jim slovo toto: Takto praví Hospodin Bůh Izraelský: Všeliká nádoba vinná naplňována bývá vínem. Když pak řeknou: Zdaliž nevíme dobře, že všeliká nádoba vinná naplňována bývá vínem?“

Iz.6,4: „Od hlasu volajícího se pohnuly podvaly prahů a dům se naplnil dýmem.“

Ef.5,18: „A neopíjejte se vínem…ale naplněni buďte Duchem svatým.“


Apoštol Pavel, znalý Písem, použil slovo proroka v dopise do Efezu. Kdyby byl Duch svatý „třetí osobou“, pak ji nemůže člověk mít k dispozici a nemůže rozhodovat o tom, aby byl „třetí osobou“ naplněn. Jako dým naplňuje „každou skulinu v místnosti“, jako alkohol naplní „celé vědomí člověka“ a mění jeho chování, tak má křesťan jedinou možnost naplňování:

Kol.3,16: „Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch.“

I.Kor.12,10-11: „…dalšímu je dáno proroctví….to působí jeden a tentýž Duch.“

I.Kor.14,32: „Duchové proroků se podřizují prorokům.“

- je-li Duch svatý „třetí osoba“, jak mohl apoštol použít množné číslo – Duchové?

- v textu je použito sloveso o podřízenosti, jaké se užívá o podřízenosti „démonů učedníkům“ nebo podřízenosti „ženy muži.“

- copak může člověk „ovládat třetí božskou osobu?“

- Písmo svědčí jednoznačně, že Duchem je přesně to, co jím mínil Spasitel v Jan 6,63:

„Slova má jsou Duch a život.“ Proto kdo je plný Slova Kristova, je také plný Ducha.

Být naplněn Duchem není věc modlitby, nýbrž poslušnosti! Nikde od chvíle Letnic nečteme, že by se učedníci modlili o Ducha svatého.


9) Dr.Lightfoot vidí trojici i tam, kde žádná není

V Gen.18,2 čteme o třech mužích před Abrahamem, o andělích v lidské podobě, jak se to praví zejména o těch dvou – 19,1. Tyto tři osoby jsou podle Dr.Lightfoota „Boží trojicí“, ačkoli Otec ani Duch svatý nikdy neměli lidskou podobu a nikdy nebyli nazváni andělem. Jen jeden z těchto tří „mužů“ byl JHVH.“ (Dr.Lightfoot, Works, sv.1.,str.13)


10) Pro odlehčení

Otázka: „Duch Sv. je umělecky zobrazován jeko holubička, já neumím se modlit k "holubičce", udělat si k ní osobní vztah. Neumím žádnou speciální motlitbu k Duchu Svatému. Pomozte, prosím.“

Odpovídá: ThDr. Michael Slavík Mons.: „Ani já si nemyslím, že Duch svatý je nějaký pták.“(27.5.04)


O sebeklamu

Vyprávěl mi farmář, že si naplánoval zisk v jednom roce 60 000 dolarů, ale podařilo se mu vydělat „jen“ 40 000. Zbylých 20 000 dolarů považoval za „ztrátu.“ Bůh zajišťuje nocleh, stravu a oděv, co je nadto, je z jeho dobroty. Očekává od nás, že budeme hledat na prvním místě jeho království. Nemusí nám dát všechno, co si přejeme, jen co potřebujeme. Problémem jsou pak naše žádosti, naše přání.


Další texty k našemu tématu

1) I.Kor.5,3: „Neboť já, ač tělem vzdálen, duchem však přítomen…“ I.Kor.5,4: „Sejděte se ve jménu Pána Ježíše Krista, i s mým duchem a s mocí Pána Ježíše.“

Na těchto dvou verších můžeme porozumět jak apoštol chápe otázku ducha. Naprosto to souhlasí s naším výkladem a s dalšími texty Písem. Jak mohl být Pavel přítomen v korintském sboru „na dálku“? Používal snad nějakou tajemnou parapsychologii? Nic z toho. Pavlovo „já“, jeho vědomí-duch, pomáhalo řešit problém morálního selhání. Jistě se neustále za sbor modlil, v myšlenkách byl stále s nimi. Shromážděný sbor si pak měl být vědom toho, že apoštol na ně „myslí“. Nešlo tedy o „fyzickou přítomnost Pavlova ducha“, jak by vyplývalo z výkladu, který by se držel trojiční terminologie. (srov.Job 34,14-15; Jak.2,26)

2) Job 26,13: „Duch JHVH dal nebesům velkolepost…“ Job 9,1.8: „JHVH sám roztahuje nebesa…“

Podobně Duch JHVH a JHVH je jeden Bůh, nejsou to dvě osoby, jak by to vyžadoval trojiční výklad.

3) Job 26,4: „…čí duch vyšel z tebe?“ Lk. 9,55: ” Obrátil se a pokáral je: "Nevíte, jakého jste ducha.“

Job 33,4: „ Boží duch mě učinil, dech Všemocného mě oživil.“ Job 32,8: „ Avšak je to duch člověku daný, dech Všemocného, jenž lidi činí rozumnými.“

Ze všech veršů je zřejmé, že Bible nemíní výrazem „duch“ nějakou „třetí osobu“ trojice. Otázka Joba i Pána Ježíše po duchu je otázkou po „reprezentaci.“ Koho jsme vyslanci? Podobně i naše děti jsou našimi vyslanci, reprezentují nás, naši výchovu, naši „rodinnou atmosféru.“ Apoštolé byli ochotni ohněm z nebe potrestat nevěru. Jenže program Pána Ježíše nebyl o destrukci, o zničení, nýbrž o „nezlomení nalomeného stébla.“ Zabíjet a ničit má v programu nepřítel Boží – Jan 10,10! Takový je duch ďábla, to je „princip jeho aktivity.“ Boží princip jednání, Boží duch, je láska z čistého srdce.

4) Jan 16,15: „Všecko, co má Otec, jest mé.“ Kol.1,19: „…Otci se zalíbilo, aby v něm přebývala veškerá plnost.“

Můžeme se ptát podle trojiční nauky: na třetí osobu nic nezbylo? Všechna plnost znamená plnost v každé oblasti. Synu dal Otec všechen soud, všechny nepřátelé mu podmaňuje a Pán Ježíš má také být všecko ve všech věřících – Kol.3,11. Když čteme hymnus chvály na Syna Božího v Kol.1,15-20, pak se musím ptát, co zbývá na toho „třetího“?. Dokud se Pán Ježíš nepodřídí Otci po vzkříšení mrtvých (I.Kor.15,28), musí být ve všem první, jak to čteme ve zmíněném chvalozpěvu (Kol.1,18) Můžeme shrnout: Jako Bůh JHVH byl Pán Ježíš ve Starém zákoně první, jako Mesiáš je opět první až do vzkříšení. Teprve pak bude druhý. Ale pro třetího není místo, důvod ani potřeba.


Vyznání církve

Novozákonní církev, církev apoštolů, měla jednoduché vyznání: „Pánem je Mesiáš“, nikoli císař. Mučedníci v římské aréně si mohli zachránit život pouhým prohlášením, že „Pánem je císař.“ Vyznání Mesiáše za Pána bylo jediným vyznáním vůči nepřátelskému okolí. Další vyznání nebylo třeba. Vše ostatní, co čteme v Novém zákoně, sloužilo pouze pro vzdělání věřících. Církev neměla potřebu ani důvod se nějak vymezovat vůči světu. Všechny vně církve volala pouze k pokání a přijetí Pána Ježíše jako jedinou cestu ke spáse. (Sk.4,12)

Po smrti apoštolů se všechno změnilo. Nastoupila generace věřících z pohanů, která nebyla vychována v biblickém myšlení, které dávalo vždy přednost konání před poznáním. Nejstručněji to vyjádřil apoštol Pavel pojmem: „Víra, skrze lásku konající.“(Gal.5,6)

Církev se začala přizpůsobovat světu a přesměrovala těžiště z lásky na rozum. Vyznání Ježíše jako Pána ji už nestačilo. Začala éra koncilů, dogmat a perzekuce jinak smýšlejících. Porovnejme, zda se církvi z pohanů podařilo v jejich vyznáních držet Bible.

"Věřím všemu, co je napsáno v zákoně a prorocích." (Sk 24,14) To mohla vyznat i církev poapoštolská a nezaplétat se do filosofických pojmů, kterým nikdo nerozumí ani dnes.


1) Římské vyznání

Předcházelo Apoštolskému vyznání a údajně pochází z 2.-3.století. Dle mého soudu pochybili autoři tohoto vyznání hned v prvním článku vyznání:

„Věřím v Boha Otce všemohoucího“ –

a) II.Kor.6,18:„a budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Pán všemohoucí.“ Tento verš je prvním místem v Novém zákoně, kde se vyskytuje výraz „všemohoucí.“ Není těžké pochopit, že je to citát ze Starého zákona. Jako Bůh Všemohoucí se představil JHVH Abrahamovi a je zřejmé, že to byl Mesiáš.

b) Ostatní místa jsou pouze ve Zjevení, které je oslavou Syna Božího. O Otci nikdo nemůže říci, že „byl“, Otec je mimo čas a nikdy nepřestal být. Jen Syn okusil smrti a proto „byl.“

c) Jestliže církev chtěla vyznat víru v Boha Otce, stačilo to udělat biblickým způsobem: „Otec našeho Pána.“ Zde se otcové nedrželi Písma a proto pochybili.

d) Pravděpodobně věřili, že Bohem Izraele byl Otec, jak to přes tisíc let církve učily a některé to učí dodnes.


2) Apoštolské vyznání

Je rozšířeným vyznáním římským asi z roku 400 a dnešní podobu nabylo okolo roku 500. Místo opravy, přidali církevní představitelé dali věty, svědčící o slabé znalosti Písem:

„…stvořitele nebe a země“

Jan 1,10; Žid.1,3.10 a Kol.1,15-16 jsou jasným svědectvím, v naprosté shodě se Starým zákonem, že stvořitelem je Syn Boží Ježíš Kristus. Je-li někde napsáno, že Bůh Otec svět stvořil, potom jedině v tom smyslu, v jakém nás Otec spasil, tj.opět „skrze“ Syna. Jinými slovy Ježíš Kristus z moci svého Otce svět stvořil i nás spasil, čímž realizoval vůli svého Otce. Je jediným prostředníkem mezi lidmi a Bohem Otcem.

„… věřím v Ježíše Krista, jenž…sestoupil do p e k e l…“

Tímto přídavkem přejali církevní představitelé vyloženě pohanskou představu o několika patrové říši mrtvých a je hanbou učitelů církve, že dodnes neměli odvahu tuto pohanskou představu odstranit.


3) Nikajsko-cařihradské vyznání

O obsahu toho vyznání už bylo pojednáno v oddíle o koncilech, stačí proto jen pár slov. Zcela správně se v něm uvádí, že stvoření se dělo „skrze“ Syna Božího, ale zbytečně zavádí proklínání jinak smýšlejících. Nejsmutnější je, že prohlásilo věty, které jsou nejen nebiblické, ale jdou proti zdravému rozumu!

„Ty, kteří tvrdí, že byl čas kdy Syna nebylo, že nebyl, dokud nebyl zplozen, církev s klatbou odmítá.“

Církevní otcové pohrdli slovem samého Pána Ježíše z Jan 17,3: „Život věčný je v tom, když poznají Tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ Měli by mít úctu alespoň ke slovům Pána církve. Písmo i zdravý rozum svědčí proti názoru, že jsou „dva Bohové bez počátku.“ Kdyby tomu tak bylo, pak by všechno, co platí o Synu, mohlo také platit o Otci, např. že něco obdržel od Syna, co dříve neměl, že by Syn mohl poslat Otce na svět v těle, nebo že by Otec mohl umřít na kříži. Poctivý a soudný křesťan jistě uzná, že by to bylo rouhání a popření Písem, které svědčí jednoznačně o tom, že z „Otce všechno pochází“. Jen Otec je zdrojem božství a života!


4) Augsburské vyznání (1530)

Neopravilo předchozí věroučné chyby, z nichž uvedu jen některé:

I. – „Odsuzuje všechny, kdo nevěří v trojici“ IX. – „mají být křtěny i děti…odsuzuje ty, kteří jsou proti křtu dětí“ X. – „ve večeři Páně jsou opravdu tělo i krev Páně přítomny…zavrhují se ti, kdo to odmítají“ XVII. – „odsuzují se ti, kdo soudí, že trestání zatracených lidí a ďáblů bude mít konec“

Autor toho vyznání, Melanchton, už měl mít zkušenost, že zatracování lidí pro jiný výklad Písem je smutné dědictví panující církve. V tomto se „reformátor“ vůbec nepoučil. Zmíněné body vyznání jsou podle mnohých věřících samy nebiblické.

XXIV. – „Posvěceni jsme skrze jednou oběť Pána Ježíše“ XXVIII. – „Po zjevení evangelia se může upustit od všech obřadů zákona Mojžíšova“

Pochvalu zaslouží oprava, že naše posvěcení je dílo Pána Ježíše, ne „třetí osoby“. Stejně jako fakt, že církev není vázána Tórou.


5) Bratrské vyznání (1535)

Nesestavovali je bratři svobodně a samostatně, neboť tam přejali nebiblický dodatek:

III. – „Duch svatý od Otce i Syna pocházeje…je věčným lásky svazkem….“

Z nedostatku odvahy se bratři „přizpůsobili“ oficiální katolické církvi včetně onoho nebiblického „filioque.“ (i od Syna). Ten „věčný svazek lásky“ nevymyslili bratři, ale převzali ho od Augustina.

III. – „Skutek posvěcení je Duchu svatému připsaný.“

Také táto věta prozrazuje slabost a nedostatek odvahy nebo znalost Písma, které svědčí jednoznačně, že naším posvěcením je Pán Ježíš – I.Kor.1,30 – a ne někdo „třetí.“ Bratři to jednoduše opsali a neprovedli opravu.

XII. – „…křest na místo obřízky vydán jest….“

Také zde bratři buď neznali Písmo, anebo z nedostatku odvahy větu opsali a neopravili chybu. Znalý Písem ví, že obřízka se prováděla bez souhlasu nemluvňátka a tedy víceméně „násilně“, dnes bychom řekli „nedemokraticky.“

Obřízkou byl narozený človíček včleněn do společenství Izraele a byl „povinen“ zachovávat Tóru, přikazující mu milovat Boha celým srdcem. V opačném případě byl ukamenován. To v Nové smlouvě není. V době evangelia byli lidé přivedeni ke křtu až po dobrovolném přijetí Mesiáše za Pána svého života. Plnili tím slova Spasitele, „kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen.“ Církev to svévolně překroutila na „kdo bude pokropen a (snad) někdy uvěří…“ a začala křtít na víru rodičů nebo kmotrů. Ke cti bratří slouží fakt, že nikoho neodsuzovali za jiný názor!


6) Helvetské vyznání (1566)

Je prezentováno jako projev kazatelů, nikoli světských zástupců církve, sepsal ho Bulinger a podepsali všichni duchovní ve Švýcarsku.

II. – „Ve věcech víry nestrpíme jiného soudce než Boha a Písmo. Lidské tradice odmítáme, jestliže se rozcházejí s Písmy…“

Věta plná odvahy a pravdy, žel zní tak trochu jako levná reklama, neboť již v následujícím článku bratři jdou proti Písmu a podrobují se lidské tradici.

III. – „Duch svatý vychází z Otce a Syna…“

Přestože sám Pán církve řekl, že Duch svatý vychází od Otce, „slovutní duchovní“ nerespektovali slova svého Učitele a Pána, a dali na lidskou moudrost, resp.na neposlušnost! V tomto článku bratři odsoudili všechny, kteří mají jiný názor o trojici než oni.

XI. – „Odmítáme bezbožné učení Areiovo proti Synu Božímu, zvláště učení Serveta…“

Je smutné, že bratři se chovali podle příkladu apoštola Pavla, ale následovali „učení“ biskupů 3.-4.století, kdy už byla církev hodně zpohanštělá. Apoštol „odevzdal Bohu ke zničení“ jen: a) ty, kdo převrací evangelium, tedy ne jinak smýšlející; b) ty, kdo nemilují Pána Ježíše, tj.na kterých podle slov Pána „zůstává Boží hněv“ – Jan 3,36. Arius i Servet do posledního dechu vyznávali víru v Syna Božího jako Spasitele!

XIII. – „Církev nemůže mít jinou hlavu než Krista a nemůže ji řídit jiný Duch než Kristův. Kristus je církvi přítomen.“

Navzdory učení helvetských o trojici je tato věta naprosto v souladu s Písmem. Poněvadž byli v zajetí trojiční nauky, nemohli domyslet, že jestliže církev řídí Kristus a je v ní duchovně přítomen, je vymyšlená „třetí osoba“ jaksi zcela zbytečná.

XX. – „Jan Křtitel skropil Krista vodou v Jordáně.“

Není to zrovna na pochvalu, když bratři ponoření přepsali na „skropení“. A pokračovali ne podle Písem, ale v lidské tradici:

„Odsuzujeme novokřtěnce, kteří praví, že nemluvňata věřících nemají být křtěna.“

Zde je vidět, že odsouzení by spíše „zasloužili“ autoři helvetského vyznání, poněvadž nebyli věrní své „reklamě.“


7) České vyznání (1575)

Vyznání českých pánů, rytířů a Pražanů, které předložili císaři Maxmiliánovi II. K českému vyznání se přihlásila českobratrská církev evangelická v roce 1918.

III. – „Duch svatý pochází i od Syna.“

„Pán Ježíš sestoupil do pekel…“

Zde byli bratři znovu „poplatní“ tradici a neopravili chyby svých souvěrců o „vycházení Ducha od Syna“ ani o pohanské představě pekla s více patry.

„Ježíš Kristus …věřící posvěcuje…“

Alespoň zde se bratři drželi Písma a neopakovali omyly trojiční nauky, že posvěcuje Duch svatý, jakožto „třetí osoba“. Zaslouží za to pochvalu! XIV. – „Nemluvňátka mají být křtěna..“

V tomto bodě také nenašli bratři odvahu přiznat, že Písmo nehovoří o křtu nemluvňat!

XXV. – „Věčný život je pln nevýmluvné radosti, o níž apoštol pověděl v I.Kor.2,9..“

Zde rovněž bratři prokázali neznalost Písem, neboť ve zmíněném verši není řeč o věcech budoucích, nýbrž o Pánu Ježíši!!!
Pokračování zde